Když jsem si přečetl článek Václava Fořta, napsaný jako ohlas na článek pana Ulricha k Vysokovskému kohoutu, rozhodl jsem se přispět k tomuto tématu také. Jsem tak jako pan Fořt už šedesát let tím, kdo působil v našem oboru. Naše generace pamatuje laskavé profesory FAMU, jakými byli Bojanovský, Šmok, Kučera, Baran, Šulc a další. Ti všichni nám předávali ochotně svoje znalosti a dodnes na jejich působení vzpomínáme. I za nás existovali starší autoři, od nichž jsme si brali příklady z toho, co se jim dařilo a naopak jsme hledali poučení v tom, v čem oni chybovali. Nikdy jsme ale neznali něco jako oni a my. A vy staří, už nám, mladým nepřekážejte. To nás ani nenapadlo. Přitom atmosféra padesátých let a začátku šedesátých bylo něco, do bychom ani těm mladým dnes nepřáli.
(pozn. redakce: Reakce na článek ve VH 1/2016, který si můžete přečíst zde).
Pan Ulrich ve svém článku zcela jasně staví nesmyslné, zcela škodlivé generační přehrady mezi staršími a mladšími autory, které jsme opravdu nikdy nezažili. Hovoří o nutnosti provětrat konečně hnutí, protože ti mladí nejezdí na soutěže, protože jsou tam ti staří, kteří ty druhé nechtějí pustit ke korytu. Soutěže u nás mají tradici osmdesáti let. Autoři nejsou lační po cenách, ale podstatou soutěžení tak jako ve sportovním zápolení je, že chtějí dosáhnout nejlepšího výsledku. Nikdo na ně nepřichází s tím, že by chtěl zcela propadnout. To je zcela přirozené.
Byl jsem na soutěži Vysokovský kohout od prvního ročníku po více než dvacet let, většinou jako předseda poroty. Pamatuji pana Zdeňka Majera staršího, jak získával ceny do soutěže. A když si někdo z autorů pro cenu nepřijel, Majer sedl po soutěži, zpravidla hned v pondělí do auta a onomu autorovi cenu dovezl až do jeho bydliště. Kdo by to dnes udělal? Pan Ulrich doporučuje, aby se zakázalo těm, kteří uspějí na Videosalonu v Ústí nad Orlicí, soutěžit v jiných soutěžích. V tom případě nebral tento návrh právě za šťastný konec. Na zákazy jsou právě ti starší velice citliví. Pan Ulrich nemůže vědět nic o praktikách inspektorů kultury v padesátých až sedmdesátých letech, kteří vyhazovali jako nepřijatelné do projekce filmy v předvýběrech, ještě než soutěže vůbec začaly. Neví dnes ani o tom, že je hnutí nějak řízeno, že jsou odborné rady pro dospělé a také pro mladé autory, že existuje Český výbor UNICA. Pokud vím, mladí se do funkcí příliš nehrnou a jsou tam zase ti starší. Ty funkce jsou čestné a tudíž neplacené. Přitom bychom všichni mladou krev přivítali.
Nikdo nikdy ze soutěží v době nastalého demokratického systému nikoho nevyhazoval. Mladí mají svých soutěží hodně, a pokud chtějí jít mezi dospělé, nikdo jim cestu nekříží. Obecně a také ze zákona platí, že nelze přihlašovat filmy propagující fašismus a porno. Vše ostatní je dovoleno. Filmy FAMO můžeme vidět dnes denně na stanici TV Regina. Nabízí se srovnání s těmi amatérskými. Nic proti tomu, že mají výhodu v tom, že mají ty nejlepší profesionální herce, jakými jsou třeba Ondřej Vetchý nebo Jan Kačer. Ale nemohou popřít jedno: Mimořádně příznivý ohlas divácké veřejnosti na amatérské dokumentární filmy, o nichž diváci píší, že ani nechápou, že je vytvořili lidé, kteří mají normální povolání a vedle toho točí tak krásná díla.
A pokud se pan Ulrich podivuje nad tím, že je to jen malá skupina lidí, která dala na Regině dohromady 350 dokumentů, pak mu rád odpovím čím to je. Stejně tak odpovím na to, proč jde o omezenou skupinu lidí, která se objevuje na všech našich soutěžích, ať už krajských, celostátních nebo mezinárodních. Mezi lidmi je sice milión kamer a dnes umí točit každý fotoaparát, ale těch vyvolených, kteří dokáží zvládnout film od scénáře až po ozvučení je málo. Protože i k tomu je zapotřebí talent. A o potřebě talentu i v amatérských podmínkách se příliš nemluví. A těch, kteří dokáží natáčet animované filmy jako Jaroslav Nykl, lze spočítat na prstech jedné ruky. To ale není jen český problém, to se týká celého civilizovaného světa. Důkazem je soutěž UNICA, ale na ní asi pan Ulrich nikdy nebyl.
A jestli ti staří točí na staré kamery, to posoudit dobře nemohu. Vím, že někteří z nich mají kamery, na které bych si asi sotva vydělal. Jsem ale přesvědčen, že zase tolik nezáleží na kameře jako na tom, kdo za ní stojí. Pokud se rozhlédnu po svých příbuzných, kteří mi ukazují to, co natočili na svých dovolených, tak si myslím, že by je nezachránil ani ten poslední Betacam. Celý článek pana Ulricha mě vede k tomu, že ho k jeho napsání dohnala nějaká vnitřní zloba, kterou jsem v našem hnutí ještě nepoznal. A řeknu to naplno: Ano, potřebujeme novou, mladou krev, ale pokud jde o pseudorevolucionáře, tak těch nám opravdu není zapotřebí. Jestli by nám něco opravdu škodilo, pak by to bylo vytváření generačních přehrad.
