Tohle slovo zaznívá velice často. Máme nejen nezávislé autory, ale i nezávislý film. Můžeme si klást otázku, co se pod těmito termíny míní. Nezávislost jako určité zaměření se začalo objevovat po Sametové revoluci. Mělo to svoji logiku, po 41 letech totality se tak stalo v mnoha oborech a zasáhlo i amatérský film. V Přerově vznikl „Nezávislý svaz pro film a video“, který sjednotil mnoho členů filmových klubů do jednoho zastřešení. Jednota netrvala dlouho, došlo k pozdějšímu rozdrobení, a dalo hodně práce, než se znovu dostalo do vzájemné spolupráce několika občanských sdružení.
Těžko říci, proč se právě tohle slovo dostalo do častého označení i dnes, téměř 28 let od této události. Jako kdyby nezávislost a nečlenství v klubu bylo módou nebo dokonce předností. Před lety jsem se dostal v Londýně do filmového klubu, který měl sídlo ve známé Oxford Street, nedaleko naší ambasády. Tam, při příslovečné anglické zdvořilosti, se často při vystoupení členů klubu objevovala věta „je mi velkou ctí, že mohu být členem tohoto klubu s dlouholetou tradicí“. Taková slova bychom asi u nás těžko někdy uslyšeli. Naopak, někdy mám pocit, že být členem nějakého spolku je přece něco, co u nás „není in“. Přitom se dobře ví, že člověk, obecně vzato, vyhledává ostatní proto, že je v podstatě tvorem společenským a že mu je dobře mezi lidmi, kteří mají stejné zájmy, a rád si s nimi posedí a popovídá.
Přitom mě napadá, že i označení „nezávislý film“ je termínem poněkud mlhavým. Protože podle mého soudu by měl být nezávislý každý film. Bez ohledu na to, jestli je profesionální, amatérský, neprofesionální, studentský, zdravotnický, a nevím jaký ještě. Film je totiž závislý jen na jednom – na penězích, které do něho vložíme. Když si natočíme film z Českého ráje, může nás stát tři tisíce, když si budeme chtít pořídit cestopis ze Srí Lanky, nebude nám stačit ani sto padesát tisíc korun. V tom je jediný rozdíl. A je úplně jedno, kdo je autorem nebo producentem toho filmu, amatér nebo filmová společnost či nějaká televize. O finanční zabezpečení jde vždycky a bohužel, je často na prvním místě. Těžko odhadnout, kolik scénářů skončilo v koši jen proto, že na něho nebyly peníze. Možná víc než těch, které se dočkaly konečné realizace.
