Závěr Videosalonu v Ústí nad Orlicí vyústil v problému, zvaném hlasovat veřejně nebo uzavřít soutěž tradičním, kabinetním způsobem rozhodování poroty o konečných výsledcích. Podle pořadatelů má dojít k návratu dosavadního systému, který obvykle na jiných soutěžích předchází vyhlašování výsledků akce. Ozvala se reakce, přinášející možnost hlasovat o tom, jak to má být v budoucnu.

Vážení přátelé, informace, která zazněla při slavnostním zakončení letošního ročníku Celostátní soutěže Český Videosalon, o návratu k původnímu systému hodnocení filmů, mě přiměla k napsání tohoto otevřeného dopisu. Neznepokojila mě ta vlastní informace, že končí systém veřejného hlasování porotců, ale způsob, který k tomuto rozhodnutí vedl. To, že by měl tento systém skončit, zaznělo z úst několika porotců celostátní soutěže a očekával jsem, že to bude téma, které se bude řešit na odborné radě, a kterému bude předcházet nějaký průzkum mezi autory, kteří jsou se svými filmy hlavními aktéry této akce. Nic z toho jsem nezaznamenal. Místo toho nám bylo stroze oznámeno, že je rozhodnuto. Tento postup se mi nezamlouvá a má účast v odborné radě se mi tak jeví naprosto zbytečná. Má několika měsíční práce na vypracování neprůstřelných propozic pro příští rok tak naprosto ztrácí smysl a další spolupráce FILMDATu na realizaci dalšího ročníku této celostátní akce také. Je mi velmi líto, že FILMDAT již nebude tak detailně na akci spolupracovat, ale za těchto okolností by nás ta práce netěšila. Doufám, že návrat ke starému systému se pořadateli osvědčí a budou spokojeni jak oni, tak autoři.

Tento týden jsme se naposledy rozloučili s PhDr. Šárkou Tryhukovou, známou ve filmařských kruzích jako organizátorkou Brněnské šestnáctky. Nekrology se stávají součástí Filmdatu, mrzí mě, že přidávám další. Před léty mě překvapil ředitel filmové školy z Budapešti tím, že chtěl odjet už před slavnostním vyhlášením cen Brněnské šestnáctky. Když jsem se ho zeptal proč, řekl mi, že nemá rád ty hollywoodsky se tvářící večery a že mnohem lepší bylo, když v Křišťálovém sále Staré radnice předávala ceny filmového festivalu osobně Šárka Tryhuková, že to bylo od srdce k srdci. Myslím, že tak Šárčin životní postoj vystihl.

Je zajímavé, jak se vše i v našem oboru opakuje. Podivení nad tím, proč ti starší autoři točí dokumenty a reportáže a mladší hrané filmy a experimenty, se dělo už před mnoha lety. Dnes bychom mohli ještě připsat to, že ti mladší také točí klipy. Těm se dříve říkalo filmové písničky. Ale zkušenosti ukazují na to, že důvody proč tomu je tak, jak je uvedeno v titulku, jsou stále stejné.

Zpráva o úmrtí mě nemile zasáhla, vyvolala řadu vzpomínek, ale i potřebu nepřejít tuto smutnou událost bez odezvy. Důvěrné oslovení „Pepa“ si dovoluji, protože jsem s rodinou v 70. letech několik let žila nedaleko Pěčína a přišla tak do blízkého styku s ním a jeho přítelem Frantou Žatečkou, který v místní škole řediteloval. Měla jsem tak možnost sledovat, jak pozitivně tito kantoři dlouhodobě ovlivnili život a atmosféru svého bydliště – Pěčína

Tohle slovo zaznívá velice často. Máme nejen nezávislé autory, ale i nezávislý film. Můžeme si klást otázku, co se pod těmito termíny míní. Nezávislost jako určité zaměření se začalo objevovat po Sametové revoluci. Mělo to svoji logiku, po 41 letech totality se tak stalo v mnoha oborech a zasáhlo i amatérský film. V Přerově vznikl „Nezávislý svaz pro film a video“, který sjednotil mnoho členů filmových klubů do jednoho zastřešení. Jednota netrvala dlouho, došlo k pozdějšímu rozdrobení, a dalo hodně práce, než se znovu dostalo do vzájemné spolupráce několika občanských sdružení.

Vážený mladý pionýre pokroku! S nevšedním zájmem jsem si přečetl Váš článek o novém nezávislém filmu. I když ne vždy s Vámi souhlasím, musím přiznat, že stať o Vaší účasti na filmové soutěži HAF mě doslova šokovala. A je to tu zas, stále stejný problém. Podle Vás, někteří porotci, byť mají filmové vzdělání, nedají cenu i přes ubezpečení takového znalce jako je pan Lášek. Stále a stále ji dostávají jenom členové nějaké organizace, především ČKK.

Nejsem zvyklý se vyjadřovat k článkům na Filmdatu, protože podle mého soudu má každý právo psát o tom, co ho v našem hnutí zaujalo. Musím se přiznat, že mě neponechal v klidu článek, který napsal Ondřej Krejcar, který citoval příhodu pana Comy, který se stal z amatéra, pokud vím, profesionálem. Takových příhod by se našlo hodně, někdy naopak i s opačným výsledkem. Co mě ale přimělo k tomu, abych se k věci vyjádřil, bylo několik věcí.

Napřed mi ale dovolte lehký úkrok stranou. Jako vášnivý turista a chodec jsem jen jednou jedinkrát vzdal tůru asi v polovině trasy a vrátil se po snad dvanácti kilometrech zpět. Příčinou byla dva roky (!) stará mapa, která nabízela v e slovenských horách chatu s občerstvením, ale realitou byly porozházené kůly, nějaké harampádí a pozdější vysvětlení místních, že ta horská chata již neexistuje nejméně pět let! Jako vášnivý přítel filmu a jeho tvůrců – najmě těch amatérských – jsem jen jednou jedinkrát vzdal pobyt na festivalu a ani ne po půli odjel domů. Příčinou byla velmi prapodivná organizace a troufám si říci nedůstojně přehlíživý a až urážlivý přístup samotných organizátorů a jimi vybrané poroty k přítomným filmařům. A stalo se to minulou sobotu na přehlídce Beskydský ještěr 2016 ve Frýdku-Místku.

35.ročníkem tradiční a jediné moravskoslezské soutěže neprofesionálního filmu se Klub filmových amatérů ve Frýdku-Místku rozloučil s jejím pořadatelstvím. Byly to především generační důvody. Pořádání letošního ročníku v dobré víře předal kulturnímu zařízení Magistrátu města Frýdku-Místku Kultura FM a ukončil svou činnost. Nutno poznamenat, že město až do této doby vždy poskytlo organizátorům Beskydského Ještěra potřebné finanční krytí, aby po dva dny mohl být zaplacen pronájem kina Vlast, zajištěno ubytování autorů, kteří přijeli na soutěžní přehlídku z větší dálky a další režijní náklady. Věcné ceny poskytli sponzoři včetně Ceny města Frýdku-Místku, která byla až do minulého ročníku prestižním oceněním hned za udělením Ještěra. Bylo uděláno vše, aby se všichni přihlášení filmaři, po nutném kvalitativním předvýběru k vyloučení snímků, které neodpovídaly úrovni soutěže, mohli pochlubit svými filmy. Vzájemně si vyměnit názory na jejich provedení, nechat si porotou vysvětlit v čem chybovali a v čem byli dobří. V přátelském ovzduší strávit dva dny a v pohodě se vrátit domů.

Pana Patrika Ulricha si vážím a on to dobře ví, ale v mnohých bodech tohoto článku s jeho výroky nesouhlasím a řekl bych, že jsou přes čáru. Nedá mi, abych nereagoval na jeho článek. (pozn. redakce: Reakce na článek ve VH 1/2016, který si můžete přečíst zde).

Reaguji také na příspěvky pánů V. Fořta a Ing. E. Pražana. (pozn. redakce: Reakce na článek ve VH 1/2016, který si můžete přečíst zde).

Existuje generační propast mezi filmaři staršími a mladším? A měli by skutečně staří bardi postoupit pomyslné žezlo mladším?

Každý svědomitý filmař realizuje ve svém díle své názory, ukládá tam svou duši a poslouchá své srdce. Jak mladí, tak starší filmaři tedy promítají do filmů celou svou osobnost. Jsou však různě úspěšní, různě talentovaní. Někdo dokáže oslovit publikum, někdo ne. Rozhodně neplatí a nikdy neplatilo, že syn musí být talentovanější a lepší než otec, nebo že otec musí být úspěšnější než děd. Rozdíly ale generační zde jsou. Mladý člověk je pohotovější, rychlejší, hbitě si osvojuje nové vědomosti, dovednosti a formy práce. Starší člověk je uvážlivější, disponuje většími zkušenostmi a nabytými vědomostmi. A svůj generační potenciál zúročují všichni ve svých filmech. A je to tak dobře.

Když jsem si přečetl článek Václava Fořta, napsaný jako ohlas na článek pana Ulricha k Vysokovskému kohoutu, rozhodl jsem se přispět k tomuto tématu také. Jsem tak jako pan Fořt už šedesát let tím, kdo působil v našem oboru. Naše generace pamatuje laskavé profesory FAMU, jakými byli Bojanovský, Šmok, Kučera, Baran, Šulc a další. Ti všichni nám předávali ochotně svoje znalosti a dodnes na jejich působení vzpomínáme. I za nás existovali starší autoři, od nichž jsme si brali příklady z toho, co se jim dařilo a naopak jsme hledali poučení v tom, v čem oni chybovali. Nikdy jsme ale neznali něco jako oni a my. A vy staří, už nám, mladým nepřekážejte. To nás ani nenapadlo. Přitom atmosféra padesátých let a začátku šedesátých bylo něco, do bychom ani těm mladým dnes nepřáli. (pozn. redakce: Reakce na článek ve VH 1/2016, který si můžete přečíst zde).

S chutí jsem si přečetl článeček o Vysokovském kohoutu od jistě talentovaného porotce, jinak studenta druhého ročníku písecké FAMO. Podle toho co píše, je tato škola přímo geniální, co se týká výuky. Pan Patrik Ulrich, ačkoliv je na začátku studia, již dokonale ví, co by se mělo v tomto hnutí rozhodně udělat. Ještě sice neví, do které kategorie podle něho patřím. Zda jsem tvůrce profesionálního charakteru nebo opravdový amatér, kterého ti první nepustí ke korytu, ale třeba se to někdy dozvím, až mě někdo z mladých otevře oči. (pozn. redakce: Reakce na článek ve VH 1/2016, který si můžete přečíst zde).

Ten festival se jmenuje Animofest a letos to již byl desátý ročník této mezinárodní přehlídky animovaných filmů středních škol. Festivalové klání či doslovně - súťaž animovaných filmov absolventov SSUŠ animovanej tvorby a študentov ostatných stredných škôl Slovenskej republiky a zahraničia, pořádá Střední soukromá umělecká škola animované tvorby v Bratislavě, na jejíž půdě se festival koná.